Hon na padouchy II – Derien Vardene

Povídka

"Balíček velikosti krabice od bot leží šikmo opřený o přední dveře našeho domu. Máme v nich úzkou štěrbinu, kterou lze dovnitř házet poštu, jenomže cokoli, co je tlustší než kostka mýdla, zůstane venku. Podle jména naškrabaného na balícím papíru je balíček adresován Clayi Jensenovi, takže ho zvedám a pokračuju dovnitř."

Už dlouho mi nic nepřišlo. Než se pustím do otevření balíčku, zapnu si počítač a zobnu si několik, na stole ležících, „sladkých kamenů“, jak přezdívám arašídy v čokoládě. Stejně je to dobrá pohádka. Mravenčí polepšovnu jsem viděl několikrát. Kreslouni se neomrzí. Někdy si říkám, že je škoda, že nejsou skuteční.
„Tohle je otázka zkušenosti, ne názoru.“ Šedá postava u okna si opře ruce elegantně v bok. „Ostatně, máte Clayi důkaz svého tvrzení?“
S velkým žuchnutím mi upadne na zem zbytek denní pošty. Musím si vyčistit brýle, abych konečně zaostřil. To není možné! Je skutečná? „Kdo vás pustil do -? Jak jste -? Už?“
„To přece vy. Už si nevzpomínáte? V noci o mě sníte, vzdycháte nad mou krásou a souhlasíte s mými plány a ráno? Ráno nevíte, že mě máte doma!?“ Dramaticky se odmlčí.
„Působivé.“ Odhrne si kapuci. Její zrzavé vlasy spadají až na hrudník, spletené do podivného copu. Odkládá plášť. Bílé šaty září pokojem. Každý kamínek, každé drobné zdobení šatů vypadá jako právě dopadená sněhová vločka. Vyčetl jsem jí v noci z knihy. Má sestra mě varovala, ale když ta žena z knihy je tak ďábelsky nádherná! Pohodlně se usadí na gauči a pokyne mi rukou, abych přistoupil.
„Neočekával jsem tak rychle vzácnou návštěvu, madam. Vědět to, uklidil bych.“ Pomalu přistupuji. Cítím, jak každá buňka v mém těle chladne. Mrazí. Stává se ze mě kostička ledu.
„Doufám, že tu nejsem zbytečně!“Natahuje levou ruku po balíčku, pravou svírá vroubenou ledovou hůlku.
„Nikdy bych…“
„Dost!“ prudce se postaví.„Dejte mi ten balíček…“nastolí opět medový hlásek.
Váhám. Pod papírem tepe srdce jedné celé fantazijní země. Originál. Originál z roku 1950. Jen díky ní se může změnit konec příběhu. Jen tak může Bílá Královna změnit svůj osud! Bílá čarodějnice nečeká ráda. Dávám si s vybalováním na čas. Ach ty desky! Vůně starého papíru, známky omšelosti na hřbetu knihy, pozlacení hřbetů jednotlivých listů. Kolik rukou tento skvost drželo? Kolikery páry očí četly její řádky? Ještě to můžu zastavit. Mohu ještě couvnout. „Víte, že jste tu brzy? Čekal bych vás ráno…“
„Ano, lidi pořád, na někoho nebo něco, čekají. Tu knihu!“
Už jsem se rozhodl. Prudce se otočím: „Nedám vám jí, nedovolím…“ Slova zmizí se zkameněním mého těla.
Čarodějnice si ale neuvědomila, že k době tisknu mocné dílo.
„Lidi! Jejich srdce a city!“ Vztekle si dupne, zatím, co jedovatý pohled upírá na svazek přitisknutý na mé hrudi. „Znovu, musím začít znovu! Grrr!“ Zakloní hladu, aby si ulevila.
„Vaše výsosti, už nemáme čas! Brána se hroutí.“ Z poza závěsu vykoukne trpaslík, věrný sluha a poskok.
„Jistě,“ Obleče si plášť. „Však já k nim opět najdu cestu!“
Pokoj ztichl. Jen hluboko v mé soše se ozývá tiché praskání. Vím, že máme naději. Naději vyhrát! Těším se, až budu opět člověkem.
Padouch: Bílá čarodějnice Kniha: C. S. Lewis, Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň

Článek byl publikován 7.11.2016

Tento článek pro vás napsal(a) Anonymní uživatel, opravil(a) Martin Lerelin a vizuálně připravil(a) Anonymní uživatel.

Anonymní uživatelTento účet slouží k vydávání příspěvků uživatelů, kteří si nepřejí být jmenováni, nebo zde nejsou registrovaní.

Komentáře

Anonymní uživatel


Sdílet článek přes: Facebook Google+ Twitter
x

Přihlášení




Pokud ještě nejste zaregistrovaní, učiňte tak!

Přihlaš se a získej spousty výhod!