Hon na Padouchy II – Nicole Landin

Povídka

Snažím se dopátrat v mysli nějakých stop po jménu na balíčku. Patří reálnému člověku nebo snad postavě z knih, filmů či novinových plátků? Clay, Clay...
Minul jsem snad toho člověka kdesi v pouličním reji? Zašeptal mi do ucha své jméno a pak se jako stín vytratil kamsi do šedého dne? Clay, Clay... Jíl. Rudý jíl.
Krvavý jíl prosakující skrze ztrouchnivělou dřevěnou podlahu viktoriánského domu. Ne. To je jiná vzpomínka. Vzpomínka z filmového plátna. Stěží pravdivá. Spíše jen sen. Jen sen. Clay Jensen.

Vlna myšlenek zaplaví mou hlavu. Mysl se topí, šlape vodu. Zoufale se chytá střípků informací plujících kolem ní. Všechny jsou tak chatrné, z jejich někdejší síly nezbylo skoro nic. Jsou netečně zmítány příbojovými vlnami a co nevidět je spolkne propast víru zapomnění. Z posledních sil mezi nimi lovím polámaná slova, nutím je znovu dýchat. Dýchat významy. Symboly. Rudý jíl. Jen sen. Přízrak. Stín. Rudý Stín!
Ta slova bodnou mysl. Jednou. Dvakrát. Tisíckrát. Útočí na ni ze všech stran a bodají ji milióny ostří svého významu. Durza!

Procitnu z transu a chytím se za hlavu, která teď bolí a pálí jako střep vražený hluboko do bosého chodidla. Unikám před světlem proudícím skrze štěrbinu mezi dveřmi a hledám útočiště ve stínu, který vrhají starožitné stojací hodiny, stojící proti oknu. Hodiny odbijí, hlava se rozpadá vedví. Slova z ní unikají, ztrácí se kdesi v místnosti. Chvíli ještě nejsem schopen zvednout hlavu, bojím se bolesti, bojím se zjištění, že tentokrát můj stav nebyl jen náhlý záchvat představivosti, že z mé hlavy opravdu něco vyskočilo a teď jen čeká na správný moment k útoku.
Pomalu zvedám zrak. Přesně jak jsem předpokládal - hodiny ukazují půl třetí a devět minut, není žádný důvod k tomu, aby odbíjely celou. Přesto bijí. Zvuk stále sílí, zaplňuje celou místnost, dokud mě nedonutí zakrýt si rukama uši a znovu svěsit hlavu. Ticho.

Otevřu oči, do nichž mě uhodí ostré světlo. Hodiny tiše stojí na svém místě. Strojek kdesi hluboko v nich utichl, zastavil se. Zemřel. Nebo snad ne? Kam se jen najednou vytratila jeho životní síla? Vždyť ještě před chvílí hodiny bily s takovou intenzitou. Tak naléhavě... Volaly snad o pomoc? Chtěly mne varovat před tím, co z nich vysávalo život? Kdo?
Zjištění mnou projede bolestivě jako křeč. To ostré světlo. Ten stín. Hodiny ztratily svůj stín!
Rychle se vyšvihnu na nohy. Silnými vjemy stále ještě omráčená hlava se zamotá a před očima tančí Jackson Pollock. Snažím se zklidnit změť barevných skvrn, roztřídit je na správná místa. Začínám znovu rozeznávat obrysy pokoje. Je mezi nimi jeden, který zde předtím nebyl. Obrys... Stín, jenž sem nepatří. Pohlédnu do kaštanově rudých očí. Hrůza mě ochromí, nejsem schopen se pohnout vpřed, vzad ba ani směrem dolů, do konejšivé náruče mrákot.

„T-ty... Ale vždyť ty jsi jen přízrak, Stín, vymyšlená postava z knih...“

„Ano, to jsem. Tedy, byl jsem, dokud jsi mi Ty nevdechl život.“ Bledá tvář se mu roztáhla v arogantním úšklebku odkrývajícím řadu ostrých zubů.

„Jak bych ti já mohl vdechnout život, to je nemožné. Nikdo na světě nemá takovou sílu, aby dovolil ožít postavě z knih. Už vůbec ne tak krutému a hanebnému zločinci, jako jsi ty! I všechna živá fantazie světa musí mít nějakou pojistku, která se spustí, když se někdo jako ty snaží prosáknout skrze ni do reálného světa!“ Přes všechen strach, který mě ovládal, jsem pocítil náhlý příval morální převahy.
Stín se zasmál vysokým ledovým smíchem a kůže na krku se mu přitom natáhla tak, že odkryla řečiště modrých žil.

„Takže přeci jen připouštíš, že je možné, aby někdo prošel skrze Tvou mysl do vašeho světa. Věř mi, že není podstatné, zda je ten dotyčný dobrý či zlý. Ba co více, zlo si na rozdíl od dobra umí hledat různé zkratky, odbočky a skulinky, kudy proniknout do tvé mysli a ovládnout celý její prostor. Pak už jen stačí podstrčit nějaký zdánlivě nevinný podnět - slova písně, co nedávají tak úplně smysl, vzkaz mezi řádky oblíbené knihy, citát od významného autora končící podivným souslovím, neznámé jméno na zatoulaném balíčku... Taková slova ti pak zůstanou v hlavě po dlouhý čas, mysl se je snaží nějakým způsobem vysvětlit, a tak si je opakuje stále dokola a dokola, dokud nezačnou žít vlastním životem.“

„Ale proč zrovna já?“ zeptal jsem se a hlas mi v půli přešel do chraplavého šepotu.

„Protože nejsi sám sebou. Jsi někde uvnitř, ale až na samém okraji. Ke světu přistupuješ z veliké dálky. Více analyzuješ než žiješ. V podstatě jsi i nejsi zároveň.“ Durza na mě hleděl s fanatickým zaujetím a přitom si pohrával s jílcem masivního meče s rýhou na čepeli, který mu visel u pasu.

„To nedává smysl.“ řekl jsem odevzdaně.

„Přesně tak. Jen tehdy, když věci přestanou dávat smysl, je možné, aby se neskutečné stalo skutečným. A ty, můj mladý příteli, jsi přestal dávat smysl už dávno. Takřka dokonalá brána.“ V karmínových očích se mu zablýsklo.
„A teď, kdybys mne omluvil, mám tady nějakou práci.“ S hbitostí atleta se pohnul vpřed a v mžiku byl u dveří.

„Ale jakou? Co chceš dělat? V tomhle světě nejsou žádní draci, žádná magie ani trůn, na který bys mohl usednout!“ zavolal jsem za ním ve snaze jej zastavit.

„Pravda. Jsou tu však lidé. Tak slabí, důvěřiví, topící se ve vlastních problémech a myšlenkách, toužící po někom, kdo by je vedl, ovládal a umožnil jim žít zde na tomto světě tak, aby se o něj nemuseli zajímat, mohli si každý orat na svém vlastním políčku a nikdy nepomyslet na překročení jeho hranic. Je tak snadné s nimi manipulovat. Draci by mi byli jen na překážku. Vše, co potřebuji, mám zde," kostnatým prstem se dotkl svého čela, "a z kouzel mi stačí jen jediné, úplně to nejmenší - iluze dobrých úmyslů, kterou nikdo neprohlédne. Však já si najdu cestu do jejich duší. Sám dobře víš, jak moc jsem v tom dobrý. Děkuji ti za Tvůj život.“ S děsivě sladkým úsměvem se protáhl skulinou ve dveřích a zmizel.

Z Pollockových energických cákanců se postupně vytrácely barvy, až zůstala jen černobílá změť. Omotala se kolem mého slábnoucího těla a pomalu jej stahovala dolů, pryč ode mne, pryč od lidí, které jsem svou nesmyslností uvrhl v nebezpečí, pryč z tohoto zatraceného světa.

� Padouch: Stín jménem Durza z Odkazu Dračích jezdců od Christophera Paoliniho.

Komentáře

Anonymní uživatel


Sdílet článek přes: Facebook Google+ Twitter
x

Přihlášení




Pokud ještě nejste zaregistrovaní, učiňte tak!

Přihlaš se a získej spousty výhod!