Hon na Padouchy II – Fee Arbaro

Povídka

Valentýn sebral balíček a otevřel dveře.

„Jonathane! Jsem doma!“ zavolal.

„Tady jsem, otče!“ ozvalo se z tréninkové místnosti. Valentýnův desetiletý syn útočil na neviditelné protivníky s úžasnou elegancí, rychlostí a dravostí.

„Dej si pauzu!“

„Ano, otče!“ odpověděl chlapec, předvedl dokonalé salto a přistál vedle otce. Bělavé vlasy mu padaly do obličeje.

„Pojď se mnou!“

Chlapec ho následoval.

„Synu, pojedeme do Paříže, chci, abys mě sledoval při zabíjení démonů.“

„Ano, otče!“ V očích chlapce se usídlil krvežíznivý výraz, který v jeho mladé tváři vypadal poněkud nepatřičně.

„Běž si obléct zbroj a vezmi si nějaké zbraně!“ poručil Valentýn. Chlapec odběhl. Valentýn za ním křikl.

„Půjdu jen něco zařídit! Čekej mě po stmívání.“

Bylo poledne. Valentýn pohlédl na malý domek, ze kterého vyšel a rozbalil balíček. Byl adresován na jeho falešné jméno. Vydal se přes údolí k velkému domu.

Před domem předal balíček dvěma mužům.

„Vše půjde podle plánu, ano? Jonathan si musí myslet, že jsem zemřel!“

Kývli.

Vešel do domu.

„Jonathane! Jsem doma!“ zavolal.

„Ano otče? Tady jsem!“ ozvalo se z knihovny.

„Pojď sem synu rychle,“ vyrazil ze sebe Valentýn a přerývaně dýchal.

„Otče?“ Jonathan se na něj tázavě díval.

„Synu, schovej se, támhle do toho přístěnku, rychle! A nevylézej!“ poručil Valentýn. V tom do domu vtrhli ti dva muži a zaútočili na Valentýna. Ten se bránil, ale ti dva ho rychle přemohli. Bodli ho do břicha.

„Bude po něm?“ ozval se jeden z útočníků.

„Jo, kašlem na to. Jdem pro rakev!“ odvětil druhý. Oba se rozhlédli po místnosti a Valentýn jen ležel na zemi. Oba útočníci pak vypadli.

„Jonathane!“ zasípal.

„Otče!“ chlapec vypadal opravdu vyděšeně. „Neodcházej!“

„Umírám, musíš poslat ohnivou zprávu do Alicante. Víš jak?“

„Ano, otče, vím!“ přikývl vážně zlatovlasý chlapec.

„Běž! Vrátí se pro mé tělo!“ pobídl ho a chlapec odběhl do domu.

Valentýn si dokreslil hojivou runu iratze a s námahou vstal. Odplazil se k portálu a pomalu jím prošel. Stále kulhal, ale to se do hodiny spraví. Rána na břiše nebyla hluboká, a nůž nezasáhl nic důležitého.

Vešel do malého domku.

„Jonathane, máš nachystané věci?“ zakřičel.

„Ano, otče!“ objevil se bělovlasý chlapec.

„Výborně.“

„Byl jsi za tím druhým?“ ušklíbl se a ve tváři se mu zračila krutost.

„Ano, synu. Poslal jsem ho pryč. Není tím, co potřebuji.“

„Jasně. Je to slaboch!“ nenávist odrážející se chlapci v očích Valentýna až skoro překvapovala. Nikdy druhého chlapce neviděl.

„Pojď synu. Než vyrazíme, ukaž, jak si trénoval!“ poručil. Bělovlasé dítě šlo s otcem do tréninkové místnosti. Valentýn vzal dva nože a synovi podal meč.

„Dáme si cvičný souboj!“ vyzval ho.

Bělovlasé dítě zaútočilo.

Bojovali dlouho. Nebýt run upravující vlastnosti zbraní, oba by byli plní modřin a škrábanců. Vážnější zranění by však ani tak žádný z nich neměl.

„Stačí!“ rozkázal Valentýn.

„Pojď. v Paříži zabiješ svého prvního démona,“ rozhodl.

Jonathan se usmál a v jeho očích se usadil děsivý výraz.

„Ano, otče!“

Valentýn se vyzbrojil a vzal syna za ruku. Prošli portálem a objevili se v nějaké uličce. V dálce byla vidět Eifellova věž a katedrála Notre Dame.

Valentýn otevřel dveře do jednoho z domů. Hbitě uskočil, protože ven se vyřítil démon. Vypadal ohavně. Malý chlapec okamžitě přiskočil a uťal démonovi hlavu.

Valentýn se na syna usmál

„Výborně synu!“ Bělovlasý chlapec zvedl tvář. Jeho oči byli na chvilku celé černé. Valentýn zamrkal.

„Díky otče!“ odvětil chlapec a odhodil si vlasy z čela. Oči měl už zase nádherně modré.

Článek byl publikován 29.7.2017

Tento článek pro vás napsal(a) Anonymní uživatel, opravil(a) Martin Lerelin a vizuálně připravil(a) Anonymní uživatel.

Anonymní uživatelTento účet slouží k vydávání příspěvků uživatelů, kteří si nepřejí být jmenováni, nebo zde nejsou registrovaní.

Komentáře

Anonymní uživatel


Sdílet článek přes: Facebook Google+ Twitter
x

Přihlášení




Pokud ještě nejste zaregistrovaní, učiňte tak!

Přihlaš se a získej spousty výhod!