Hon na Padouchy II – Jasmine de Provence

Povídka

„Clayi, máš tu balíček!“ křičím na bratra a už za chvilku slyším jeho dupot po schodech. Když těsně přede mnou zabrzdí, jsem rozhodnutá jít nahoru a pár hodin se učit. Zarazí mě zvuk bratrova hlasu. „To není pro mě, ale pro tebe.“ Zaseknu se v pohybu a od Claye si přeberu balík.
Podivím se, ale zvědavost mi přikazuje okamžitě balíček otevřít. Uvnitř je ukrytá mapa a dopis. Vypadává i medailonek, který mi připadá nejzajímavější věcí celého balíčku a snažím se ho otevřít. Nejde to! Zvědavá vyběhnu do svého pokoje a k otevření se snažím použít cokoliv. Stále stejná reakce.
Otevírám alespoň dopis a divím se napsaným slovům. Někdo se se mnou chce setkat. Podepsaný je Hladový. Kdo to je? Je napsané, že mám přijít blíž, abychom se mohli lépe poznat. Sejít se, abychom se lépe viděli. A abychom se konečně slyšeli. Netuším, kdo to je, ale jsem napnutá jako struna.
Rozhodně se chci s tou osobou seznámit. Nebo zjistit, kdo to je. Je to psané mně, tak mě musí znát. A já jeho, ale odkud? Ze školy? Práce? Máme společnou minulost? Nebo máme společné známé? Pokládám si hory otázek a požaduju po sobě odpovědi. Nemůžu si vzpomenout na nikoho, kdo by měl obrovskou zálibu v jídle. Nebo hladový po vědomostech? Nevypadá to, že by to psal někdo se zálibou v učení. Tak kdo to je?
Naštěstí je tu mapa. Naneštěstí se v kartografii vůbec nevyznávám a s mapami jsem ztracená. Do této je zapsáno malými poznámkami, kudy mám jít. Zvýrazňovačem je zakreslena cesta. Okamžitě se rozhodnu, že tam půjdu. Termín schůzky je až za týden, to se načekám. A opravdu. Celých sedm dní jsem nedočkavá, pozornost věnuju hlavně dopisu, zamčenému u mě ve stole a při tom si nevšímám lidí kolem sebe.
Konečně je den, kdy se máme setkat. Přiběhnu ze školy domů, převlékám se a na krk si navlékám darovaný medailon. Beru mapu a vydávám se na cestu. Na ulici se ptám cizích lidí, kudy mám jít. Radí mi a já si ani nepřipadám neschopně, protože se až moc těším.
Dostávám se mimo centrum města a směřuju do tmavější uličky. Už jsem blízko, alespoň mapa to říká. Vcházím na dvorek. Ihned se ze stínu ozve chraptivý hlas. „Přišla jsi.“ Leknu se zvuku a snažím se spatřit osobu. On mi to neulehčuje. Zůstává na místě. „Konečně se setkáváme. Rád tě vidím. Najím se!“ Začíná mi to připadat divné. Děsím se, do čeho jsem se to přimíchala. „Kdo jsi?“ Odezva je okamžitá, až se jí leknu. Ne, já se lekla více obsahu odpovědi. Vlk? Vychází se stínů a já vidím zlého vlka z Karkulky. Přibližuje se a otevírá tlamu. Naskytne se mi výhled na jeho špinavé zuby. Kouknu se na oblohu a vidím jednorožce běžícího po duze. Opravdu?
Probouzím se a nejsem ráda za svoji mysl, která mi vytváří takové sny. Jsem šťastná za moji realitu a ne za sen. Venku je hezky, tak vycházím na verandu a chci odpočívat na čerstvém vzduchu. Je bohužel chladno, po pár minutách se vracím do domu. Všímám si balíčku u dveří a vzpomenu si na sen. Jen to ne!
Padouch: Vlk z Karkulky
Obrázek je dopis, který hrdinka dostala

Článek byl publikován 15.11.2016

Tento článek pro vás napsal(a) Anonymní uživatel, opravil(a) Martin Lerelin a vizuálně připravil(a) Anonymní uživatel.

Anonymní uživatelTento účet slouží k vydávání příspěvků uživatelů, kteří si nepřejí být jmenováni, nebo zde nejsou registrovaní.

Komentáře

Wau tak to je dobré :-)
10.12.2017 13:08
Anonymní uživatel


Sdílet článek přes: Facebook Google+ Twitter
x

Přihlášení




Pokud ještě nejste zaregistrovaní, učiňte tak!

Přihlaš se a získej spousty výhod!